GRIMOÁRY, KTERÉ NEMĚLY BÝT OTEVŘENY KAŽDÉMU

O starých knihách magie a tajemstvích ukrytých mezi jejich stránkami.

Od pradávna existovala slova, která se neměla vyslovovat nahlas.

A existovaly vědomosti, které neměly být předány každému člověku.

Právě z této myšlenky se zrodily grimoáry — staré knihy magie, psané ve světle svící, ukrývané v truhlách, pod kamennými podlahami chrámů nebo v tajných komnatách dávných učenců. 

Nebyly to knihy určené ke čtení pro zvědavost. Byly považovány za nádoby síly.

Ve starých dobách totiž lidé věřili, že psané slovo má moc přetrvávat déle než lidský hlas. Co bylo jednou zapsáno, mohlo přežít celé generace. 

A právě proto byly magické texty obestřeny takovou bázní.

Samotné slovo "grimoár" pochází z dávných výrazů pro tajné učení a skryté vědění. Ve středověku však toto označení získalo mnohem temnější pověst. Grimoáry byly spojovány s mágy, astrology, alchymisty, věštci i lidmi, kteří hledali cesty k silám stojícím za hranicí běžného světa.

Nejstarší magické knihy ale nevznikaly jako díla temnoty.

Byly to sbírky ochranných znaků, modliteb, zaříkání, léčivých znalostí, pohybů hvězd a pradávných symbolů. Mnohé z nich vznikaly po dlouhá léta a jejich autoři do nich zapisovali vše, co sami prožili během obřadů a nočních studií.

A právě proto měly tyto knihy téměř živou pověst.

Staří mágové věřili, že grimoár není obyčejná kniha. Tvrdili, že každá stránka nasává energii člověka, který s ní pracuje. Čím déle byla kniha používána při obřadech, tím více síly v sobě nesla. Některé staré tradice dokonce zakazovaly cizím lidem dotýkat se grimoáru holýma rukama.

Nebyla to jen sbírka textů.
Byla to kronika vůle.

Ve starých rukopisech se často objevují podivné symboly, pečetě, kruhy a jména psaná neznámými jazyky. Mnozí dnešní lidé si myslí, že šlo pouze o šifry nebo ozdobné znaky. Ve starých naukách však symbol nikdy nebyl pouhou kresbou.

Byl branou.

Každá pečeť měla svůj význam. Každé jméno svou váhu. A mnohé znaky byly zapisovány přesně daným způsobem, protože se věřilo, že chyba v jediném tahu může změnit celý význam obřadu.

Právě proto byly grimoáry často psány ručně.

Nejen kvůli době, ve které vznikaly, ale protože samotné psaní bylo součástí magie. Starý mág nevytvářel knihu ve spěchu. Každé slovo zapisoval vědomě, často v určitou hodinu noci, při konkrétní fázi měsíce nebo po období půstu a samoty.

Některé knihy vznikaly celý život.

A jiné prý nikdy nebyly dokončeny.

Ve starých legendách se objevují příběhy o grimoárech, které přinášely svým majitelům poznání, ale také samotu a neklid. Lidé věřili, že příliš hluboké ponoření do zakázaného vědění člověka postupně odděluje od běžného světa. Proto byli mnozí staří mágové zobrazováni jako osamělé postavy žijící stranou od lidí.

Ne proto, že nenáviděli svět.
Ale protože některé vědomosti člověka změní navždy.

Mnohé staré grimoáry byly církví zakazovány, páleny nebo ukrývány. Některé zmizely beze stopy. Jiné přežily jen v útržcích. A kolem některých vznikla pověst, že si samy vybírají, kdo je smí otevřít.

Možná je to jen legenda.

A možná na tom kdysi lidé cítili něco pravdivého.

Protože skutečné grimoáry nebyly nebezpečné kvůli démonům či kletbám. Největší nebezpečí vždy spočívalo v tom, že člověk mohl spatřit věci, které změnily jeho pohled na svět.

Staré magie se lidé nebáli jen kvůli silám noci.
Báli se jí proto, že otevírala otázky, na které neexistovala jednoduchá odpověď.

A tak staré knihy zůstávaly ukryté v tichých místnostech, pod vrstvou prachu, v kůži a inkoustu nasáklém vůní svící.

Jako spící svědkové dob, kdy lidé ještě věřili, že některá slova mají moc otevřít brány, které měly zůstat zavřené.

A že některé knihy nejsou určeny každému, kdo po nich natáhne ruku.