Svitek XLVIII.- Divoký hon

Jsou noci, kdy vítr nese zvuky, které by neměly existovat.

Noci, kdy se krajina ponoří do podivného ticha a mezi stromy se začne pohybovat neklid, který nelze vysvětlit. 

Psi náhle zpozorní, koně jsou neklidní a lidé bez zjevného důvodu zavírají okenice dříve než obvykle.

Právě o takových nocích naši předkové vyprávěli příběhy o Divokém honu.

Jedné z nejstarších a nejzáhadnějších legend, která se po staletí objevovala napříč Evropou.

Podle starých pověstí se za určitých nocí otevírají neviditelné stezky na obloze a krajinou se prožene přízračný průvod jezdců. 

Není slyšet jejich hlasy. Jen vzdálený dusot kopyt, štěkot loveckých psů a vítr, který jako by náhle ožil vlastním životem.

Nikdo si nebyl jistý, odkud přicházejí. A ještě méně lidí vědělo, kam směřují. Právě to činilo Divoký hon tak děsivým.

Ve starých legendách vedl průvod tajemný jezdec.

Někde byl považován za dávného krále, jinde za boha lovu nebo strážce mrtvých. Jeho jméno se měnilo podle kraje i století, ale jeho podoba zůstávala podobná.

Temný jezdec zahalený pláštěm. Vládce nočního průvodu. Pán cest mezi světy. Za ním se hnaly přízračné postavy. Některé připomínaly dávno padlé bojovníky. Jiné vypadaly jako stíny bez tváře.

A mezi nimi běželi obrovští psi s planoucíma očima, jejichž štěkot se prý rozléhal nocí ještě dlouho poté, co průvod zmizel.

Staré pověry varovaly, že není moudré Divoký hon sledovat.

Kdo se příliš dlouho díval k noční obloze nebo vyšel ven ve chvíli, kdy průvod projížděl krajinou, mohl být vtažen do jeho cesty.

A ne každému bylo dovoleno vrátit se zpět.

Přesto nebyl Divoký hon vždy spojován pouze se strachem.

Mnohé staré čarodějnice věřily, že představuje sílu proměny. Nebyl poslem smrti. Byl poslem změny.

Objevoval se tehdy, když se uzavírala jedna kapitola a otevírala druhá. Když se staré mělo rozpadnout, aby mohlo vzniknout něco nového.

Proto se jeho příběhy nejčastěji vyprávěly během podzimních a zimních nocí.

V časech mlhy. V časech dlouhého ticha. V období, kdy se příroda sama stahuje do stínů a připravuje na proměnu.

Ve starých grimoárech se psalo, že Divoký hon nelze spatřit očima každého člověka.

Někteří uslyší pouze vítr. Jiní zaslechnou vzdálený dusot. A jen velmi vzácně někdo zahlédne mezi mraky pohyb stínů, které nepatří ani obloze, ani zemi.

Právě tehdy prý člověk pozná, že se hranice mezi světy na okamžik otevřela. Možná jsou to jen staré legendy. Možná jen příběhy, které si lidé vyprávěli během dlouhých zimních večerů.

A možná naši předkové věděli, že existují síly, které se stále pohybují po dávných stezkách ukrytých mezi hvězdami, mlhou a nocí.

A když vítr zesílí a svět kolem na okamžik ztichne, možná je Divoký hon blíž, než si myslíme.

Ne všechny cesty vedou po zemi. Některé se otevírají pouze v noci a jejich jezdci nikdy nesestupují mezi lidi.

Zapsáno v hodinách mezi nocí a tichem…
Ilialys
Strážkyně půlnočních kapitol 🖤🌙